MIROSLAVA A LUBOMÍR KRUPKOVI
EVA ČAPKOVÁ
V roce 1982 získali třetí cenu na IV. Trienále uměleckéknižní vazby v Brně, v roce 2017 První cenu  Grafiky roku za autorskou knihu Falešné bankovky a roku 2023 ve stejné soutěži Hlavní cenu za autorskou knihu Dobývání vesmíru.

 

Mezi těmito lety leží celá řada dalších ocenění. Řeč je o Miroslavě a Lubomíru Krupkových a jejich vydavatelství – Ateliéru Krupka. Oba v roce 2023 oslavili své sedmdesáté narozeniny a patří k těm lidem, kteří se bez obav mohou ohlédnout za sebe, i když na bilancování je ještě brzy. Knižní tvorba je jim potěšením, zálibou, koníčkem popohánějícím je neustále někam dál, koníčkem, který si hraje, objevuje nové, pouští se stále po nových cestách. Určitou bilanci jejich tvorby nicméně připravilo Národní muzeum v Praze, kde se od 19. 1. do 9. 7. 2023 konala výstava jejich knižního díla s názvem Knižní vazby = ?.

Na výstavě se návštěvníci mohli setkat s originálními autorskými vazbami vyrobenými převážně z oázní koziny, speciální kozinky z afrických zvířat, a MDF desek, tedy dřevovláknitých desek se střední hustotou, které jsou alternativou masivního dřeva.

Příkladů takto pojednaných bibliofilií z jejich dílny najdeme mnoho. Například knihu Milenky Dagmar Čaplyginové z roku 2013 zdobí desky potažené černou ebenovou dýhou, na nichž jsou intarzovaná barevná písmena se strukturou drobného slepotisku. Vazba knihy Havran E. A. Poea z roku 2017 je vyrobena rovněž z těchto materiálů a bambusové dýhy tak, že žlutý trojúhelník sestavený z liter a umístěný v černém poli evokuje ptačí zobák. Do polokožené vazby Apollinairova Pásma z roku 2019 jsou jako intarzie do dýhované desky zapuštěny další materiály, jako maryl, plexisklo, ale i například brusný papír. Celek svým způsobem připomíná florentskou mozaiku a zároveň dosvědčuje, že se Krupkovi nebrání experimentu, že lze spojovat tradiční s novým, přičemž výsledek přesvědčuje obdobnou poetičností jako text uvnitř knihy. Dále mohli návštěvníci vidět například plastické intarzie Shakespearových Sonetů z roku 1997, gravírování do švestkového dřeva u Ďábelského koktejlu Harolda Rolsetha z roku 2020 či modře mořené bambusové litery tvořící lettristickou kompozici vazby Ilustrované ženy Raye Douglase Bradburyho z roku 2021. A také jednou z největších a technicky nejpracnějších vazeb – faksimili knihy Šumava umírající a romantická Josefa Váchala, která nejen že dosahuje impozantní velikosti 50 × 65 × 6 cm, ale také s celokoženou vazbou váhy 15 kg. Krupkovi vazbu pojednali barevnou reliéfní aplikací vycházející z Váchalova vlastního písma. Dále byly k vidění i další umělecky pojednaná díla naší i světové literatury, z nichž je zřejmé, že zdobné užití písma a výtvarná složka vazeb vhodně doplňujících literární obsah, tedy chápání knižního díla v jeho celistvosti, jsou hlavními přednostmi bibliofilií Ateliéru Krupka.

            Autorská kniha v pojetí manželů Krupkových dává prostor literatuře, malbě, kresbě, grafice, fotografii, skulptuře a dokonce i architektonickému pojednání. Snad u žádného jiného uměleckého díla nedochází k takovému prostupu uměleckých odvětví. Termín „artist’s book“ zavedla v roce 1967 americká historička umění Dianne Perry Vanderlip v rámci výstavy Artists’ Book v Moore College of Art ve Filadelfi. Významný přínos pro rozvoj autorské knihy představovala Documenta 6 v německém Kasselu v roce 1977, kde byly autorské knihy prezentovány jako samostatná umělecká díla. Prosluli jimi umělci jako například Dieter Roth, Ian Hamilton Finlay, Robert Filliou, Andy Warhol či představitelé hnutí Fluxus.

            V autorských knihách manželů Krupkových se projevuje zájem o historii knižního umění a zároveň o přírodu. Příroda se objevuje nejen v podobě užitého materiálu, ale také v podobě tematické. Manželé totiž využívají její estetický potenciál a upravují přírodní elementy do takové podoby, aby se mohly stát součástí knihy. Velice dobře je tento princip zřejmý u Vosích knih z poloviny osmdesátých let, u knih věnovaných kůrovci smrkovému z roku 2005 nebo u Pavučin z téhož roku. U Vosích knih je to vosí papír, který se stává částí ručně čerpaného papíru. Buňky larev uložené ve skleněných baňkách pak slouží jako zdobná část vazby. U knih inspirovaných kresebnými výtvory kůrovce jsou to stopy po požeru larvy lýkožrouta, které Krupkovi přenesli grafickými technikami na papír. Na vazbách je ponechali buď jako nalezený artefakt upravený do různých podob anebo reliéfní struktury přenesli pomocí gravírování do tužšího materiálu a vytvořili jemné intarzie do desek z dubu sukatého, přičemž zvolená geometrická kompozice do jisté míry kontrastuje s neuspořádaným hlodáním larvy brouka. U poslední jmenované knihy jsou to pavučiny, jež jsou samotným tématem a opět i vizuální náplní knižního bloku. Lubomír Krupka přenesl reálně existující pavučinu, přírodní objekt, na papír. Každá z variací knihy je tudíž sama o sobě originálem nejen díky transpozici přírodní formy, ale také originálnímu ručnímu papíru a vazebnému završení díla, které rovněž využívá možnosti moderní techniky a přes vytvořený otvor odkrývá pohled na první z prezentovaných pavučin.

Přejděme ale k další knize, již zmíněným Falešným bankovkám. Toto knižní dílo je výjimečné nejen tím, že autorem textové části je sám Lubomír Krupka, jenž vylíčil příběh penězokazce minulého století, do nějž promítl své hluboké znalosti o čerpání papíru a tisku, aniž by však oslabil estetický prožitek z textu. Na počátku vzniku knihy stála touha po experimentu, po načerpání vlastního autorského papíru ze starých bankovek. Česká národní banka ale odmítla poskytnou vyřazené bankovky. Na nápad však přistoupila Deutsche Bundesbank, která Krupkovým ochotně zaslala „dvě brikety“ zešrotovaných euro-bankovek, které se staly hlavní součástí papírové masy. Sám arch papíru vzniklý transformací původního papírového materiálu, jenž je uspořádán do nových souvislostí, by již sám o sobě mohl být samostatným uměleckým dílem řadícím se k paper artu, avšak Krupkovým posloužil jako tisková plocha, a hlavně jako inspirace k textu a ilustracím, které spočívající na barevném vícenásobném soutisku ruční sazby.

Podobně koncipována je i Liber Aqua z roku 2018. Jedná se o knihu „voděodolnou“, jejíž technické vlastnosti stejně jako u knihy předchozí ovlivnily textovou část. Krupkovi tentokrát udělali výjimku a opustili svůj ruční papír a rozhodli se pro papír syntetický – Tyvek, který je pevný ale hlavně odolný vodě. Právě tuto knihu jsme mohli vidět na výstavě Grafiky roku prezentovanou k tomu určenému akváriu. Stejně jako u povídky Falešné bankovky napsal Lubomír Krupka příběh, který tentokrát odkazuje k fiktivní historii knihy, jež má čtenář před sebou. Princip vazby odolávající vodě si Krupkovi nechali úspěšně patentovat. Jmenujme dále Šachovou či Astrologickou poesii jako další příklady originálních autorských knih poslední doby, ale mohli bychom jich vyjmenovat ještě mnohem víc.

Možná, že právě dnes, kdy jsou knihy zatlačovány médii rychlé percepce, v době, kdy je stále více upřednostňována komunikace pomocí obrazů a symbolů, je autorská kniha jednou z cest návratu ke knižní kultuře. Je schopna čtenáři či diváku poskytnout možnost komunikace s různými odvětvími umělecké tvorby. Nemůžeme nesouhlasit s Lubomírem Krupkou, který říká: „Domnívám se, že autorská kniha je pro budoucnost velké téma, protože není tematicky, literárně, materiálně ani jinak omezena a je přístupná každému.“

Miroslava Krupková, roz. Kumperová, se vyučila knihařkou v polygrafickém a knihařském podniku Tomos v Praze. Po vyučení nastoupila do ateliéru Tomos pro umělecké vazby do Havelské ulice a zároveň studovala na Střední průmyslové škole grafické v  Praze v Hellichově ulici. Lubomír Krupka se vyučil ručním sazečem v tiskařském podniku Mír v Praze mezi lety 1968 – 1972, dále pokračoval stejně jako jeho budoucí žena ve studiu na Střední průmyslové škole grafické, během nějž se v roce 1976 vyučil knihařem v Tomosu, a také navštěvoval restaurátorský kurs při Státní knihovně v Praze.

            Potom, co se Lubomír Krupka v roce 1983 zaregistroval jako umělecký řemeslník při Českém fondu výtvarných umělců, provozovali manželé vlastní knihařství a spolupracovali s renomovanými bibliofilskými vydavatelstvími, jako Bonaventura, Trigon, Aulos. Když v roce 1975 získali jako svatební dar pozemek v Úvalech, postavili si na něm nejen vlastní dům, ale i vlastní dílnu, což byla jedna z podmínek volné tvorby.

            Po roce 1989 se vybavení jejich dílny rozrostlo. Do praxe se zaváděl ofsetový tisk a nikdo již neměl o klasický knihtisk zájem. Likvidovaly se knihařské dílny a tiskové závody, právě v této době se manželům podařilo odkoupit Supru – Monotype, univerzální licí stroj, který má jednotný systém adjustace matric, forem na odlévání jednotlivých liter. Krupkovi zachránili vyřazené matrice prakticky z celé republiky, a tak dnes mohou pro vlastní potřebu odlít nejrůznější druhy písma.

            V roce 1997 založili své vlastní bibliofilské vydavatelství Ve stráni. Od té doby vydali více než 50 knižních titulů splňujících nejvyšší požadavky kladené na bibliofilské tisky. Dnes stojí v Úvalech dvě dílny prvotřídní úrovně – jedna je vybavená pro sazbu a knihtisk, druhá je knihvazačská.

            Krupkovi jsou několikanásobní výherci Trienále umělecké knižní vazby. Lubomír Krupka je z České republiky jediným řádným členem MDE (Mistr knihařského řemesla), výběrové organizace sdružující převážně německé knihaře.

https://atelierkrupka.cz/