DALIBOR SMUTNÝ: SEKVENCE
TEREZIE ZEMÁNKOVÁ
Pojem sekvence se primárně váže k hudební terminologii, kde označuje opakování stejného melodického nebo harmonického prvku o určitý interval výše nebo níže. Kongeniálně tak vystihuje princip, dle kterého během posledních dvou let Dalibor Smutný vytvořil svůj unikátní cyklus grafických listů zpracovaných dnes již jen vzácně využívanou technikou mezzotinty.

Přestože jej zde v Galerii Havelka představujeme ve světové premiéře, stihla již trojice tisků z tohoto souboru získat cenu v kategorii hlubotisk v soutěži Grafika roku 2023. Smutný zde shrnul svůj mnohaletý umělecký výzkum, jehož objektem vždy byly převážně květy a hlavním činitelem bylo světlo.

Tentokrát se tématem stal záznam posloupnosti (tedy sekvence) optických metamorfóz kruhového květu vepsaného do takřka čtvercového formátu, který se proměňuje vlivem postupného prosvětlování. Každé vyobrazení zachycující jednotlivé stadium je ucelené a funguje zcela samostatně, společně však navíc formulují unikátní dějovou linii.

Květy Dalibora Smutného nechtějí být v zásadě ničím jiným než jen a pouze květy. Neskrývají dvojsmyslné metafory, autorova svébytná optika jim ale vtiskuje subtilní vícevrstevné obsahy, které diváka ponoukají k odhalování. Z nekonečné plejády květin si pro tento projekt zvolil Convolvulus arvensis neboli svlačec rolní – houževnatý ovíjivý plevel polí a zahrad, k němuž se ve své tvorbě opakovaně vrací. Jeho jemně narůžovělé květy si oblíbil pro jejich geometrické kvality, jednoduchou symetričnost a skladbu a také pro jejich hedvábnou, matně lesklou texturu, kterou mu mezzotinta dovoluje dokonale vyjádřit. O fotograficky věrné napodobení reality ale neusiluje. I když tento, stejně jako předtím jiné květy (například odkvetlé pampelišky, které se staly námětem jeho mnohačetného malířského souboru posledních let), nejprve pečlivě zkoumá v kresebných studiích, výsledný model je kompilací odpozorovaných vlastností. Jako takový existuje jen v autorově představivosti, podobně jako světlo, jímž modeluje jeho objem. Mutující světelná schémata sice vycházejí ze zkušenosti, nejsou ale nutně spjata s konkrétními etapami dne, jako jsou stmívání nebo rozednívání. Přestože je mohou evokovat, obsahují znejišťující momenty vymykající se běžné empirii, které způsobují magické chvění, panující atmosféře celého obrazu. Přestupem do obrazového prostoru se Dalibor Smutný od viděné reality osvobozuje, aby na jejích základech vybudoval vlastní imaginární skutečnost. Nesnaží se o objektivní botanickou přesnost, ale o subjektivní pravdu, poplatnou aktuálnímu kontextu i jeho emocionálnímu rozpoložení. Ve svých květech nachází (a obnažuje) průsečík zákonitostí vlastních celému vesmíru.

Celý konvolut doposud jedenácti vyobrazení vznikl postupně na jediné měděné matrici. Poté, co ji skoblinou důkladně rozzrnil, grafickými noži, škrabkami a hladítky na ní nastínil první, sotva zřetelný obrys květu, který z temného pozadí vystupuje jen v určitém úhlu pohledu. Jediný tisk vzniklý z tohoto zkušebního stadia je již příslibem i esencí budoucího, postupně se rozvíjejícího tajemství. V další fázi se už ozářená silueta květu vynořuje ze sametově černé hlubiny a s každým dalším stadiem se dále transformuje vlivem přibývajícího a proměňujícího se světla. Vždy, když na desce vznikne světelná situace, o niž usiloval, ji Dalibor Smutný vytiskne ve velmi limitované edici, čímž daný stav zdokumentuje, aby vzápětí na stejném plechu pracoval dál a v jemných posunech vzájemného vztahu světla a stínu vytvořil další výjev. Každé uzavřené stadium rytiny v sobě nese dramatický moment – stává se vlastní kronikou ohlášené smrti, neboť její aktuální podoba musí zaniknout ve prospěch té příští. Smutný se tím odvážně osvobodil od základní vlastnosti grafického média – od možnosti mnohačetné multiplikace. Zároveň tak rozvinul a umocnil čistě výtvarné kvality mezzotinty – schopnost vrstvením světelných nuancí měkce modelovat tvar a delikátním monochromním odstínováním přesvědčivě vyjádřit i iluzi barevných valérů. Potvrdil tak svoji výsostnou pozici mezi současnými grafiky. Jedná se o hloubavého umělce, který přestože zůstává umanutě věrný jednomu tématu i technice, dokáže pokaždé nabídnout nový, hlubší a niternější pohled, aniž by se přitom uchyloval k tomu, co sám nazývá uměleckou manipulací. Nepomáhá si konstruovanými koncepty, pracuje pouze s vlastní schopností spatřovat zázračné v běžném a s velkou pokorou dovede svým výtvarným gestem tyto jedinečné prožitky z Krásy Stvořeného zprostředkovat také divákovi.