„PRÁZDNO JAKO VÝCHOZÍ BOD KREATIVITY“
UMĚNÍ KVĚTY PACOVSKÉ
(1928–2023)

Hana Larvová, Foto: Štěpán Grygar
Ve své konceptuální tvorbě se Květa Pacovská zabývala prostorem. Uvažovala
o něm s nesmírnou dávkou tvůrčí kreativity, která jí umožnila vytvořit obsáhlé
experimentální dílo, jež zahrnuje široké spektrum výtvarných forem – obrazy, sochy,
kresby, grafiky, instalace a autorské knihy. Originální invenci odpovídají netradiční,
originální výtvarné postupy, které si autorka pro svou práci zvolila.
Odrážejí se v nich inspirativní výtvarné podněty, kterými v prvních desetiletích
dvacátého století obohatily předválečnou avantgardu solitéři klasické moderny
jako Paul Klee, Kurt Schwitters nebo třeba Kazimir Malevič.

Bylo to ale také románské a gotické umění, které ji oslovovalo ušlechtilou barevností nástěnných maleb „Dovedla jsem také hodiny pobýt v kapli Arena v Padově, která je malým muzeem Giotta, vnímat neskutečnou krásu azurově modré barvy, pokrývající celý strop“ vzpomínala na své okouzlení nádherou vyvážených valérů Giottových fresek.
Trvalý zájem o fenomén prostoru, konkrétně o souvislosti vizuálních prosto rových vazeb, který rozvíjela neortodoxním přístupem v převážně geometrickém výtvarném rukopisu vyjadřovala
pomocí linií a barev. Geometrie, jak zdůrazňovala, jí pomáhala svým řádem k jasnému vyjádření. Výchozí geometrický koncept, složený z exaktních elementárních prvků a pozměněný jen minimalistickými zásahy pak dále rozváděla do různých výtvarných forem, které propojovala v jednotlivých detailech s lehkou až rafinovanou hravostí a neuvěřitelnou kreativní proměnlivostí.

„Proč kreslím? Protože to potřebuji. Protože bez kreslení nemohu existovat. Je to něco, jako když dýchám.“
Kresbu, respektive kresebnou linii si zvolila od počátku tvorby za základ svého rukopisu: „Kreslím, kreslím všechno, kreslím čímkoli na cokoli.“ komentovala začátkem padesátých let své až obsedantní zaujetí spontaneitou čáry. V lineárních kompozicích kreseb i maleb tak byl jednoznačnou prioritou
důraz na kresebný akt, který utvářel prostorový koncept limitovaný gestem vlastní tělesnosti. V některých kresbách využívala barvy, ale velmi často volila pouze černou a bílou. Výsledné kompozice subtilních čár tužkou v jinak prázdné bílé ploše papíru získávaly
kontemplativní ráz, byly vždy výhradně záznamem bezprostřední myšlenkové reflexe v maximální možné koncentraci. „Kresba je kresba. Nemá a nemůže nic předstírat. Vyjadřuje naše pocity a myšlenky.“ V letech 1996 a 1997 vytvořila Květa Pacovská soubor kreseb grafitem na bílé ploše plátna. Bílá barva pro ni měla zásadní význam „bílá je absolutní ticho, její vnitřní znění se rovná absenci zvuku.“ Kresby koncipovala jako záznamy procesu hledání a nalézání vzájemných prostorových souvislostí jednoduchých geometrických tvarů. V bílé ploše proto záměrně ponechala více či méně viditelné stopy linií a čar, tak jak je promýšlela v procesu rozvíjení a nalézání výsledné podoby své představy.

„Barvy jsou základními prvky. V jakékoliv situaci vyvolávají emoce. Být v modré nebo červené místnosti není totéž. Pocit, který ve vás barvy vyvolávají, je úplně jiný.“

Květa Pacovská malovala od počátku 90. let. Malby se staly trvalou paralelní součástí jejího výtvarného vyjadřování. Přistupovala k nim stejným způsobem, jako ke kresbě; malby vznikaly pomalu,
soustředěně. Důraz v nich zaměřila na sémantickou kvalitu optických prvků. V obrazech dominuje barva, kompozice se podobají barevným prostorovým architekturám, složeným z barevných
segmentů a čar s otevřeným konceptem, který umožňuje další možné proměny podle bezprostřední myšlenkové reflexe. Jiné vizuální aspekty sledovala v obrazech hmotných rustikálních kompozic, kde se prostorové vazby odehrávají přímo v ploše obrazu. Oddělené černé plochy v nich vzájemně propojovala tenkými dráty, které byly, obdobně jako různé podoby provazů součástí autorského rukopisu. Tyto hmotné linie v kombinacích vrženého světla a stínu vnášely do kompozice nové vizuální světelné kvality a otevíraly tím další prostorové dimenze. Naopak zaujetí tvárností malířské matérie sledovala Květa Pacovská v „prstových“ malbách. Modelované vrstvy reliéfu zvýrazňovala výraznou sytou barevností použitých pastózních vrstev.

Mezi lety 1992–1993 získala Květa Pacovská ojedinělou příležitost vytvořit specifickou kolekcí velkoformátových obrazů. Vytvořila ji spolu s prostorovými objekty během hostování na Hochschule der Künste v Berlíně, kde působila jako profesorka a vedoucí ateliéru Vizuální komunikace. Prestižní pozice pedagožky, a především velkorysý prostor ateliéru jí umožnily realizovat soubor rozměrných maleb. Monochromní barevná skladba, kterou v nich preferovala, jí umožnila plně se soustředit na samotnou sémantiku barevného pole, které důrazem na výrazovou kvalitu barvy a psychickou reflexi v ní obsaženou odkazuje mimo jiné k obrazům oblíbeného malíře Kazimíra Maleviče. Nové optické kvality jí umožnily nově pracovat s plochou obrazu směrem k vizuální trojrozměrnosti. Prostor obrazů má podobu plastického reliéfu, ve kterém se vrství a vzájemně překrývají barevné plochy, někdy v nepatrném barevném odlišení, pouze s minimalistickými kresebnými lineárními zásahy do jejich barevné plochy. Kolekce těchto velkoformátových obrazů zůstala v Berlíně a stala se součástí jedné z významných berlínských sbírek.

„Oblázek na silnici, list jitrocele, útržky papíru, kus kovu, to je socha.“

Kresbami v prostoru nazývala Květa Pacovská své sochy – objekty, které začala realizovat společně s grafikami už v šedesátých letech. Tyto konceptuální prostorové projekty minimalistických soch z tenkých ocelových plátů, které vycházejí ze specifického rozvrhu – jednoduché geometrické skladby vertikál,
horizontál, diagonál a kruhu. Především kruh byl oblíbeným geometrickým tvarem, protože „kruh je forma bez začátku a bez konce, je znakem nekonečna.“ Už první drobné plechové sochy koncipovala autorka jako kresby v prostoru. „Lepím řadím k sobě do nekonečna drobné kovové předměty na kovové desky. Vznikají prostorové struktury – Počítadlo, Kyvadlo, Znění, Řazení, Zhrnovadlo.“ Tento princip pak dále rozvíjela v malých sochách ze dřeva a papíru. Jejich otevřený koncept, který není definovaný, nabízel trvalou možnost formální obměny, kterou s oblibou dále využívala. Rané objekty z kovů provázely také první prostorové kresby, složené z elementárních geometrických prvků, jež minimalistickými zásahy dále přetvářela. Často je propojovala jemnými liniemi drátů nebo tenkými provázky, které jim dodávaly překvapující rafinovanou lehkou hravost a stálou proměnlivost, jež provázely její experimentální tvorbu až do konce. Později se z těchto subtilních objektů
odvinula celá řada rozměrných konceptuálních prostorových kreseb – objektů, kterými doprovázela svou další experimentální tvorbu. Tyto minimalistické objekty z tenkých ocelových plátů v geometrické skladbě vertikál, horizontál, diagonál a kruhu nazývala „plochými“ sochami. Svou roli v nich má opět barva. Ve snaze docílit maximální kontrast zvolila autorka černou a červenou, barvy, které s oblibou používala také v ostatních výtvarných formách.

„Vložením“ do prostoru se proměňují v jakousi kresbu, která je vizuální projekcí linií, jež se neustále proměňuje v závislosti na úhlu pohledu a zároveň na hře světel a stínů, které se od jejích ploch a linií odrážejí a projektují na stěny a podlahu. Tyto ploché sochy se tak propojují s architekturou daného prostoru a otevírají nepřetržitý dialog s divákem, který je zároveň spolutvůrcem daného vjemu.

„Kreslit je možné také jiným způsobem než tužkou“
podotýkala Květa Pacovská v rozhovoru s básníkem Bernardem Noëlem při příležitosti své reprezentativní výstavy v klášteře Saint Denis ve Francii v roce 1994. Samostatnou a téměř neznámou kapitolu tvoří grafiky, a to převážně ze 60. let. Následný zájem o další výtvarné formy, především o autorské knihy byl důvodem, proč tato zajímavá kapitola z její rané tvorby zůstala stranou pozornosti. V grafice si Květa Pacovská nejdříve zvolila lept a suchou jehlu, později pak litografii, která paralelně provázela celou její životní tvorbu. Základem grafické práce byla opět kresba; prioritou byl kresebný tah, který realizovala rytím v grafické ploše. Byla to tedy procesuálnost kresby, která utvářela jemný rukopis grafik a která zároveň do jisté míry popírala základní princip grafické multiplicity. Ve druhé
polovině šedesátých let vytvořila nesmírně zajímavou, tematicky i formálně ucelenou kolekci černobílých grafik, leptů se suchou jehlou. Vystavila jej pouze jednou, a to společně s kovovými objekty a ilustracemi v pražském Hollaru v roce 1970. Koncept těchto grafických listů založila na svérázné filozofii hry s písmeny, čísly a znaky, která se později stala spolu s barvou základní komponentou originálních autorských knih. Grafiky téměř shodného formátu jsou monochromní. Prostor, modelovaný širokou stupnicí valérů šedi naplnila drobnými liniemi a obrazovými fragmenty, někdy ve formě koláže, které odkazovaly k aktuálním prožitkům nebo vzpomínkám v časovém prostoru hodiny, dne, týdne nebo celého života. V grafikách se Květa Pacovská zčásti zabývala formálními skladebnými principy jako jsou opakování, skládání, řazení, dělení, nastavování, v jiných otevírala pomyslné dialogy svérázné komunikace s divákem na pozadí dadaistického principu banality všední situace. Některé grafiky odkazují na jednotlivé dny v týdnu, k určitému okamžiku, ke konkrétnímu konání. Vše je přitom prostorem a časem definováno. Výmluvným příkladem je autorský text Hra pro bílou barvu (Prostor limitovaný časem) z let 1968–1970, který přiřazuje každému dni v týdnu určitou činnost, jež je v podstatě komentářem sledu výtvarných postupů:

Pondělí
postavili jsme čtyři stěny a natřeli je
bílou barvou
úterý
udělali jsme strop
středa
oblékli jsme se do bílých šatů
čtvrtek
a nasadili si bílou čepici
pátek
natřeli jsme si obličej bílou barvou
sobota
a na nose nám zbylo místo pro malou
směšnou bílou tečku
neděle
udělali jsme sedm kotrmelců

Tento koncept Pacovská současně převedla do trojrozměrných objektů, které se tehdy staly součástí společného happeningu, realizovaného na Taiwanu. Tuto málo známou grafickou tvorbu pod názvem Run Till The End představila Květa Pacovská osobně na své poslední výstavě v Galerii hlavního města Prahy v Colloredo Mansfeldském paláci v roce 2019.

„Kniha je architektura, je daným prostorem, do kterého pomalované, prořezané
a prázdné stránky komponuji.“

I když tvorba Květy Pacovské spočívá především v prostorových kresbách-objektech a v malbě, známá je především svými autorskými knihami, které jsou dominantou její experimentální tvorby. Vychází přímo z volné tvorby a paralelně s ní tyto principy a postupy využívá. Autorské knihy Květy Pacovské jsou
ojedinělým uměleckým artefaktem, mnohavrstevnou syntézou, která propojuje všechny její výtvarné formy prostřednictvím linií kresby, skladby barevných segmentů, dadaistické koláže, grafické techniky, prostorovou instalaci. Autorské knihy koncipovala jako taktilní umělecký objekt, který nabízí neobvyklý fyzický vjem. Jeho základem jsou „prostor, rytmus, dotek, fyzické vnímání, možnost dalších průhledů a ostatní směry čtení.“ Knihy vnímala jako trojrozměrné objekty, jako sochy
i jako architektury. Knihy se staly „sochami, které lze číst a zároveň knihami, které stojí jako sochy v prostoru.“ K tvorbě autorských knížek přivedl Květu Pacovskou především zájem
o vizuální poezií, a především o dadaistickou hru s barvou, s prostorem, grafickými znaky, literami a sémantickými významy slov. Nejdůležitějším „obsahovým“ prvkem je barva, především všudypřítomná červená, která prostupuje celou její tvorbu, která v dalších barevných kombinacích spolu s lineárními
záznamy odráží proměny myšlenkového řádu, je nositelem pocitových vlastností a evokuje hudbu.

„Zelená je živá, červená je veselá, černá obsahuje všechny barvy, bílá je čistá, modrá nás nechává snít. Dohromady v podobě různých segmentů vytváří barevný zvuk, rytmus, barevnou melodii.“ zdůrazňuje Květa Pacovská ve své knize Grün, rot, alle, vydané v 1992 v Ravensburger Buchverlag, v jejímž konceptu soustředěním na psychologií barev rozvíjí svobodnou barevnou fantazii. „Forma je funkce“ toto krédo Bauhausu, původně určené pro vztah architektury a designu převedla Květa Pacovská do originální kreativní hravé varianty svých autorských knížek. Jejich koncepty odkazují k avantgardním tvůrčím postupům švýcarského dadaisty a pedagoga Bauhausu Paula Kleea, kterého tolik fascinovala energie a jednoduchost dětské kresby. Svým tvůrčím přístupem skrze citlivé používání barev, výrazovou čistotu formálních prvků a „oživování“ jednotlivých znaků abecedy v podobě piktogramů dokázal zprostředkovat umění klasické moderny dětskému vnímání. Poctou tvorbě německého malíře a básníka Kurta Schwitterse je pak velkoformátová kniha Květy Pacovské Papier Paradies z roku 1991, kterou mu „věnovala“. Odkazuje k jedné ze Schwittersových knih Die Märchen von Paradies z roku 1924, která je považovaná za nejzdařilejší knihu dadaistické literatury vůbec, konkrétně
k pohádce Hahnepeter, propojující nesmyslný text s typografickými proměnami a ilustracemi. Inspiraci využila v autorských litografiích, které novou dadaistickou hrou parafrázují autorovu originální grafiku a typografii. Inspirací byl Květě Pacovské také rakouský filozof Ludwig Wittgenstein, kterého si prostřednictvím citací z jeho spisu Tractatus logico-philodophicus vybrala za „spolutvůrce“ jedné ze svých autorských knih Question of Space z roku 2001, založené na vizuálním kontrastu černé a bílé barvy.

Výjimkou je pouze několik volně vložených červených a černých serigrafií. „Bílá a černá nejsou zahrnuty v barevném spektru, ale pro mě jsou to barvy a znamenají maximální kontrast. A maximální kontrast je maximální krása. Snažím se o maximální kontrast. Červená a zelená. Umístění barev jedna přes druhou. Záleží na vztahu, proporci, rytmu, velikosti, množství a jak jsme barvy umístili k sobě. Je to jako hudba. Každý jednotlivý tón je krásný sám o sobě a v určitých seskupení vytváříme nové dimenze, harmonii, disharmonii, symfonie, opery a knihy pro děti.“

 

 

 

 

 

 

 

 

První autorské knihy začala vytvářet už v 60. letech, ale tehdy nebyla možnost je fakticky zrealizovat. Proto, na rozdíl od skvělých ilustrací, kterými doprovodila mnoho dětských knížek, zůstaly dvacet let jen jako privátní papírové objekty. Teprve zájem zahraničních nakladatelů švýcarského Benteli Publishing House, pařížské Ědition des Grandes Personnes, Ědition Seuil Paris nebo Classic-Miniedition (Neugebauerpress) aj. jí umožnil od počátku devadesátých let intenzivně se autorským knihám začít věnovat. Vytvořila tak velkou řadu nádherných knih pro děti, které jsou ve svém unikátním konceptu nezastupitelné. „Kniha je pro mne první galerie, kterou dítě navštíví, je to malé a vzácné Muzeum pro Slovo a Obraz. Navíc má tu výhodu, že se dostane až do zemí, do kterých poslat celou výstavu je nesnadné anebo to vůbec není možné“ v rozhovoru v katalogu k výstavě v Oblastní galerii v Liberci v roce 2011.

Za autorské knihy a celou svou originální tvorbu získala Květa Pacovská kromě osmi českých cen, mj. Ceny Vladimíra Boudníka 2001, více jak čtyřicet prestižních zahraničních ocenění jako Hans Christian Andersen Award 1992, Goldene Letter 1993 (nejkrásnější kniha světa), Grand Prix, Ósaka, Multimedia Awards, Japonsko 1999, Le Prix du plus beau livre François, Paříž, Francie
a další. V letech 1992–1993 působila jako hostující profesorka na Hochschule der Künste v Berlíně. Velký ohlas měly její autorské knihy a celé dílo také v Japonsku, kde opakovaně vystavovala. V období 1995-1997 tam zrealizovala pro velký sochařský projekt do zahrady muzea Chihiro Art Museum
Azumino. V roce 1999 získala titul Honorary Doctor of Design na Kingston University ve Velké Británii. Nyní byla její tvorba oceněna i prezidentem České republiky Petrem Pavlem in memoriam. Připravila více jak 80 samostatných autorských výstav doma i v zahraničí, svá díla má zastoupena ve více jak 30 sbírkách doma i ve světě, její autorské knihy byly publikovány ve 14 jazycích. S Květou Pacovskou jsem začala spolupracovat v roce 1998, kdy jsem jí poprvé zahajovala výstavu v pražském Hollaru. Měla jsem také skvělou příležitost připravit s ní dvě její poslední výstavy v Galerii hlavního města Prahy. Nejdříve velkou retrospektivu Maximum Contrast v Městské knihovně roce 2015/16 a následně výstavu grafiky Run till the End v roce 2019/20. Třetí, připravovanou výstavu autorských knih a kreseb se nám už zrealizovat nepodařilo. Tvorba Květy Pacovské se v únoru letošního roku uzavřela. Zůstává ale nadále zcela výjimečnou položkou v českém výtvarném umění. Bude nás při každém setkání s ní uvádět do světa kreativní imaginace, konstruované podle vlastních svobodných principů tvoření. Ty ostatně sumarizovala už v katalogu výstavy v Musée d´art et d´histoire de Saint Denis v roce 2002:
„Snažila jsem se dosáhnout nevyslovitelného, představit nesdělitelné, vyjádřit pointu, linii, povrch, který si myšlenka uchovala v daném okamžiku, v průběhu času.“

Článek byl publikován na webu grapheion.cz v roce 2023, rovněž je dostupný ke stažení či pdf listovací formě v CZ a EN verzi. Pro sdílení uvádějte prosím původ článku, autorku textu a autora fotografií. Děkujeme.

Projekt Grapheion 2023 je v roce 2023 realizován za podpory Ministerstva kultury ČR.